Přílišnou starostlivostí o vlastní živobytí a materiální zajištění se můžeme stát opatrnými křesťany, kteří se od ďábla možná nenechali svést k hříchu, ale nechali se svázat strachem. Možná nesměřujeme k peklu, ale k novému životu v Kristu Ježíši máme ještě daleko. V Markově evangeliu není nadarmo zaznamenán příběh o bohatém muži, který „přiběhl“ za Ježíšem s otázkou: Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Když mu Pán ukázal cestu zachovávání Božího zákona, která jej přivede do nebe, a když se muž vyslovil, že přece všechna přikázání zachovává již od svého mládí, Ježíš jej pozval k následování: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! On však odešel smutný, protože měl mnoho majetku a nechtěl se jej vzdát.
Kvůli silnému poutu k věcem tohoto světa se náš apoštolát nestane nikdy plodným. Pevně svázáni se zemí se nenecháme unést vichrem Ducha Svatého. Jaká škoda! Ježíšova Horská řeč ukazuje cestu k novému životu, který je svobodný od majetku, ctižádosti a obav o vlastní život. Pán nás učí ve všem důvěřovat Bohu jako našemu Otci, když učí své učedníky modlit se: Otče náš... Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A dále říká: Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí.
Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Pohlížíme-li v evangeliích na Ježíšovu matku, Pannu Marii, pak ji vidíme jako chudou dívku z Nazareta, častěji na cestách: do Betléma kvůli sčítání obyvatel, putující za Alžbětou do hor a na svátky do jeruzalémského chrámu, dokonce ji nacházíme na útěku do Egypta. Později se Maria stává učednicí svého Syna, věrně jej doprovází, volí životní styl těch, kteří se všeho vzdali pro Boží království. Tento životní postoj Mariin a Kristových apoštolů je charakteristický pro křesťany, tedy pro ty, kdo se rozhodli následovat Krista jako svého Mistra. Lpění na majetku, ctižádostivost a strach jít s rukama prázdnýma vytvářejí uzel, který nám brání dát se do služeb Krista Krále.
Velebí má duše Pána, že shlédl na svou nepatrnou služebnici!